Jedno lednové odpoledne jsem se opět po dlouhé době podívala na webovou stránku, která je věnována hlavně prezentaci jednotlivých útulků – pokud byste měl někdo zájem, jedná se o stránky seznam útulků (odkaz … http://www.utulek-kralupy.estranky.cz/clanky/utulky-cr.html)
Jak tak prohlížím některé odkazy, najednou nemohu věřit vlastním očím. Ze stránek brněnského útulku, ze stejného, ze kterého jsem si před sedmi měsíci brala společnici pro Rona malou černou čubičku Sendy, na mně nešťasně hledí chodský pes. Tak už i choďák se dostal do útulku….dlouho tomu nemohu uvěřit, stále se na něj dívám.
Podle informací uvedených u fotky se jedná o sedmiletého psa s neúplně čitelným tetováním. Takže je šance, přestože v útulku je od 5.ledna 2005, že by se mohl najít páníček! Ihned kontaktuji známé, vysvětluji, co jsem objevila a prosím je o pomoc při vyhledávání a dohledávání tetovacích čísel. Mluvím v množnem čísle, protože jednak tetování bylo málo čitelné, takže se musely brát v úvahu veškeré možné kombinace daného zbytku tetování či čísel podobných, jednak i stáří psa nebylo v té době jisté.
Volám do útulku, kde naštěstí telefon bere velice ochotná ošetřovatelka, se kterou zůstávám v kontaktu do konce, od které se dovídám první, ne zrovna moc veselé, informace…..někdy v listopadu se na útulek obrátila majitelka, že psa nechce, ať si ho odvezou. To samozřejmě nechtěli, ale přesvědčili majitelku, ať se ho pokusí přes inzerát sama udat nebo ať se obrátí na klub choďáků. Také jsem se dověděla, že pes je zdravý, má rád čubinky (který choďák ne, že?), ale jak se psy, to zkušenost nemají, protože je umístěn s fenkama. Dále, že umí základní povely a že nemusí muže, bojí se jich.
Takže po získání těchto informací bylo jasné, že se pes neztratil, ale byl odložen, a že se tudíž musí najít nový majitel, resp.majitelka. Na stránky klubu se dala výzva a současně se pokračovalo ve zjišťování, o jakého psa se jedná, a ve hledání nového domova.
Ale myslím si, že stejně už v té době bylo rozhodnuto. Každý den jsem otvírala stránky útulku a dívala se na ten jeho kukuč. V podstatě dvě věci mi bránily, abych nesedla do auta a nejela si pro něj hned, ale ty se během víkendu vyřešily. Ještě v pátek jsem se přes jednu poradkyni chovu dověděla, že je naděje i na získání původního PP.
A jak to vše dopadlo? Protože se žádný zájemce během necelých 14 dnů neozval, vyrazila jsem první únorový pátek spolu s Maruškou, Megy a Ronem do Brna pro nového člena smečky. Po prvním seznámení Baka (jméno nejspíš od první majitelky) se psy bylo jasné, že čubičky ano, pejsky ne. Takže oba pánové dostali na čumáček košík a vyrazili jsme na seznamovací a venčící procházku s několika málo střety ze strany Baka vůči Ronovi. Po návratu z procházky jsem výměnou za finanční příspěvek dostala Baka a tento příběh, doplněný o nám známé skutečnosti:
Bak se narodil v červnu 1997 v Ústí n.L. v chovatelské stanici „Aglobern“ spolu se svými osmi sourozenci. Odtud se dostal ke své první majitelce do Klášterce n.Ohří, kde tak 2-3 roky snad spokojeně žil. Zlom nastal, když se jeho „panička“ nevrátila z půlročního zahraničního stipendia. Nestalo se jí nic, jen tam zůstala a pes zůstal tady. Takže Baka čekaly 3-4 roky pobytu v kotci za občasného venčení. Jakými cestami osudu se z Kláštěrce dostal do Brna, to nevím. Tady žil necelý rok a půl. Do té doby, než se „páničkové“ rozhodli, že se rozvedou. A spolu s dětmi to odnesl i pes. Po zavolání na policii, že se tady potuluje pes, policie přijela, „panička“ č.2 jim psa osobně předala, a tak se Bak dostal na stránky útulku. Konec příběhu.
Cesta k novému domovu, kde na nás čekala Sendy (s falešným, ale o to voňavějším háráním) proběhla bez sebemenších problémů……..další choďák automobilista. Doma jsem do auta Marušce na klín přibrala Sendynu a jeli jsme o pár kilometrů dál ke známému pro rady a názornou metodiku, co s dvěma kohouty na jednom smetišti a jak na ně, jak do toho zapasovat voňavou provokatérku, co s bázlivostí na muže apod. Ze strany Baka šlo v ten den o terapii šokem a díky této návštěvě a nápomoci Sendy mohu říct, že sžívání probíhá zatím v pohodě. Psi se ze začátku věnovali spíš čubině než sobě, mezi tím si zvykli na své pachy, na chování a přítomnost toho druhého. První den společného pobytu doma měli oba psi nasazeny košíky, pokud byli společně venku nebo u mne v místnosti. Od druhého dne už doma chodí bez košíků, bez vrkání Baka leží na zemi na společné dece kousek od sebe, ale pokud jsou sami venku, opět dostanou pro jistotu košík.
Také jsem ráda, že Baka vůbec nezajímají kočky, takže o jeden problém míň. Největší radost ale mám z toho, že přesto, co dosud zažil, to vypadá, že to bude vyrovnaný pes (sice ještě trochu nejistý ze všech těch změn poslední doby), u kterého je třeba upravit jen chování vůči psům. Podle toho, jak vše zatím zdárně pokračuje, věřím, že i to se srovná. Také avízovaná bojácnost vůči mužům není pravdivá. Je tu určitá nedůvěra, ale jen ze začátku a vůči každému cizímu, za chvíli je schopen si přijít sám pro pohlazení. Je to strááášný mazel.
Tak to je náš Bak, Bakí, Bakča, Bakouš (Cairo Aglobern).
Na závěr bych chtěla moc poděkovat Marušce Křížové, Ivě Prokopové a Janě Kudrnáčové, za pomoc při hledání identity psa, Evě Novákové i za rychlé uveřejnění výzvy na stránkách KPCHP, ošetřovatelce z útulku slečně nebo paní Písárové, která nám velmi pomohla nejen se získáním dokladů Baka, a v neposlední řadě všem, kdo se snažili sehnat nového páníčka nebo jakýmkoli jiným způsobem pomáhali, a i těm, kdo jen drželi palce.
Katka, únor 2005