Ač se to nezdá, je to již přes rok, co jsem si jela do brněnského útulku pro Baka. Za tu dobu se v jeho životě událo asi o mnoho víc věcí, než do té doby za celý život. Zde je tedy pokračování povídání Bak – choďák z útulku.
Z Baka se vyklubal strašně hodný a milý pes, velký hračička a ještě větší mazel. Jak ze začátku vyjížděl nejen po psech (hlavně za ploty, to se mohl strhnout), ale i po fenkách, ke štěníkům jsem ho proto radši nepouštěla, nakonec se ukázal jako gentleman. U psů dost brzy poznal, že se nevyplácí dělat na ně bububu, takže teď je míjí, k fenkám je galantní a ke štěníkům neskutečně trpělivý. Také s ním nebyly problémy, co se týká ovladatelnosti. Sice neměl „cvičákovskou“ poslušnost, na vodítku táhnul, ale hlavně měl velice dobré přivolání, což je pro běžný život se psy, a ještě k tomu ve smečce, i když malé, nejdůležitější.
Naše první společná akce po 14 dnech pobytu Baka u nás byl únorový výlet s chodským psem v Brdech. A aby nás nešlo málo, vzali jsme s sebou i psí kamarádku, kterou občas hlídáme. Protože jsem ještě nevěděla, jak se bude Bak chovat ke psům a jak bude mezi tolika psy a lidmi poslouchat, šel v košíku a na stopovačce. Ale velmi brzy jsem zjistila, že ani jedno není třeba, takže šel na volno, jako všichni ostatní psi, a byl velmi spokojen. Já jen do té doby, než asi v polovině cesty zjistil, že mezi psími kamarády je i velmi voňavá mladá fenka, kterou natolik obtěžoval, že musel jít zbytek cesty na dlouhém vodítku. Ale i to skvěle zvládl a na konci výletu spokojeně chrupal pod stolem v restauraci.
Další, pro něj důležitou akcí, byl RTG kyčlí. Chtěla jsem znát jejich stav ze zdravotních důvodů, abych případně nasadila chondra, protože občas nepravidelně po delší procházce či běhání při vstávání „se rozcházel“ nebo trochu nadlehčoval nohu. Všichni mě přesvědčovali, že je to zbytečné, že v jeho věku tam určitě něco bude, že ani nevím, jak byl živen ap. Všechny, hlavně mě, velice překvapil – výsledek v jeho věku byl nad očekávání….0/0. Takže po dohodě s poradci jsem ho přihlásila na bonitaci. Mezi tím se celá smečka ještě zúčastnila jarní Zbraslavi, kde Ron pracoval, a Bak se Sendy dělali doprovod. Ale myslím si, že Bakovi jeho role vůbec nevadila, tvářil se spokojeně. Spokojen byl, i když jsem zkusila s ním jít do kruhovky. To se otočil zadkem k pro něj bezdůvodně blafajícím psům a raději sledoval oblohu. Tehdy mi bylo jasné, že z něho nebude sportovně založený pes, a že radši bude „jen“ ozdobou smečky.
Za čtrnáct dní po Zbraslavi nás čekala cesta přes půl republiky do Jeseníka na bonitaci a Klubovku. Bohužel na výstavu jsme nenastoupili a místo toho lítali po vetovi. Bak se totiž ráno rozhodl, že se nikde předvádět nebude, a radši chodil po třech. Teprve po injekci a prášku, a po prošvihnuté výstavě, začal opět používat všechny čtyři. Prý si přeležel nohu, když nocoval v autě (ale i toto pokračovalo jinde a jinak). Následující den už byl v pohodě a zdárně byl zbonitován.
Mezidobí od května do srpna bylo vyplněno hlavně výlety s choďáky, docházkou na cvičák, kde piloval základní povely, ale hlavně přímý kontakt s jedním libovolným člověkem. Lidé jako takoví mu nevadili, klidně jsem s ním mohla jít na „Václavák“, ale vadilo mu, a trochu ještě vadí do dneška, když se na něj zaměří jeden člověk. Stačí jen, když na něj promluví, a začne mít útěkovou reakci. Hodně nám pomáhají návštěvy u Rudy Desenského na Ovčárech.
Dvakrát jsem se s Bakem jela zkušebně podívat jako divák na výstavu – v červnu na MV do Brna, která byla pro naše plemeno v hale, a v červenci do Mladé Boleslavi, kde to bylo pro změnu venku. Obě dvě zkoušky zvládl na jedničku a jen jsem doufala, že se stejně bude chovat i na naší společné výstavě.
V polovině srpna jsme měli další akci, a to klubovou. Jeli jsme na Týden s chodským psem, což je společensko výcvikové setkání majitelů chodinů, tentokrát u Lipna na Šumavě, ve výcvikovém středisku jihočeských záchranářů …. na Spáleništi. Tam jsem s Bakem pokračovala v odnaučování reakcí na střelbu a bouřku, a učení ho nechávat se osahávat cizími lidmi, když chci já – trénink na výstavy. A vyplatilo se to.
Další srpnovou akcí byl choďácký závod O pohár Koziny, který se tradičně, letos již potřetí, konal v Litomyšli. Do poslední chvíle jsem nevěděla, zda přihlásím i Baka, nebo zda půjdu jen s Ronem. Nakonec jsem šla s oběma, s Bakem v nejlehčí kategorii, s Ronem v nejtěžší, a s oběma jsem byla na bedně.
První zářijový víkend jsme s Bakem měli premiéru …. první výstavu. Jednalo se o MVP v Mladé Boleslavi a přivezli jsme si Nejlepšího veterána. Hned následující neděli jsme jeli do Pardubic na Speciální výstavu, kde získal známku Výborný. Poslední akcí v měsíci byl tradiční Plumlov, kde se sešlo mnoho psů a lidiček, a všichni společně se moc dobře bavili. Září ale nebyl jen úspěšný měsíc, ale také počátek zjišťování Bakových problémů s kolenem. Nebudu se zde rozepisovat, jen stručně – přes cytologické a krevní vyšetření až po RTG kolene, přes antibiotika po kortikoidy a druhotné problémy s nimi, se nic nezjistilo. Po dvou a půl měsíční anabázi jsem se nakonec rozhodla, že mu při potížích dám Rimadyl, který mu vždy zabere, a po jednom prášku je opět na dlouho klid.
Poslední větší akcí roku byla NVP v Praze, ze které si Bak opět přivezl titul Nejlepší veterán. A prvním počinem Baka v novém roce, ale velmi důležitým, bylo jeho první známé krytí. Z tohoto spojení se 7.března 2006 narodilo osm zdravých štěňat, 6 kluků a 2 holky. Přejeme jim, aby z nich vyrostli krasavci po tátovi a povahou po mámě, ale hlavně, aby všichni měli hodné páníky. Jen tak mimochodem, tímto spojením se také z mých dvou chodů stali švagři. ;o)
Možná je výčet výše popsaných akcí pro mnohé zcela běžný, pro mnohé ale ne. A Bak byl, bohužel, v té druhé skupině …. skoro polovinu života strávil v kotci. Zato teď si plně užívá života a věřím, že dlouho ještě bude. :o)
Katka, duben 2006