Už někdy v r. 2015 jsem uvažovala o společnici pro Freda, protože Sendynka se stále zdravotně zhoršovala a psa jsem k němu nechtěla. Stačilo mi mnohaleté soužití Rona a Freda, dvou kohoutů na jednom smetišti. Ale osud tomu chtěl jinak.
Asi půl roku Fredy tak jednou za den zakašlal, někdy ani ne denně. Nepřisuzovala jsem tomu význam. Lítal, žral normálně, ani jeho chování se nezměnilo. Když jsem šla se Sendy na kontrolu, vzala jsem jej s sebou. Vet mu udělal stěr, poslechl, a že máme zavolat na výsledek. Tam byly jen zmnožené běžně se vyskytující bakterie, tak dostal užívání. To ale nepomohlo, naopak to šlo velice, velice rychle. Během čtyř dnů odešel. Na 1. máje. A o necelý měsíc později jsem byla nucena nechat odejít i babulku Sendy.
Po odchodu Ferďáska se mi naštěstí podařilo rychle si zamluvit již narozené štěně. A protože jsem Fredovi slíbila, že mu pořídím kámošku, i přestože už tu nebyl, pořídila jsem mu ji. Po třech psech jsem si
začátkem června 2016 přivezla úžasnou psí slečnu Mon Cheri z Malého údolí, moji Šerinku. Od mala byla velice šikovná, doma vůbec neplakala, hned vše prošmejdila. Přestože byla zvyklá na venkovní odchov, doma udělala jej jednu loužičku. Ani věci nelikvidovala a nelikviduje. Klidně ji mohu nechat míček se šňůrkou, zůstane nedotčená. Jediné, co se ji jako štěňátku nelíbilo, byla dřevitá pivoňka v květináči. Ona vytahovala, já zasazovala, až to pivoňka vzdala.
Ze Šeri vyrostl klidný, vyrovnaný, přesto živý a hravý pes, míčkomil.
Ani jsem nestačila mrknout, a už je z ní velká holka, koncem července úspěšně zbonitována.
O rok později, také v červnu, jsem si přivezla špicku Hany, aby nebyla Šeri sama a aby si holky hrály. Sami teď nejsou, ale Hany si se Šeri dosud hrát nechce, přestože jiné psy (ne feny) do velikosti borderek sama ke hře provokuje. Asi si budu muset pořídit ještě špice chlapečka. 😀